Štafeta od František Omelka

ALJAŠKA — daleká země na americkém severu. Nevlídná země krutých mrazů a sněhových bouří. Země dlouhé zimy a krátkého léta. Země nekonečných a pustých plání, nebetyčných hor a dravých proudů řek. Země, která koncem minulého století prudce oddychovala pod přívalem zlatokopů, jež tam lákaly horečné vidiny zlatých žil a žlutě se lesknoucich bystřin. Země, která jako žádná jiná byla svědkem závratně rychlého vzrůstu pyšných měst i jejich žalostného úpadku. Země téměř liduprázdná, neboť jeden člověk — běloch, Eskymák nebo Indián — tam připadá na 25 km²...

A k tomuto vzdálenému koutu naší zeměkoule se upřely před lety oči celého světa. Miliony srdcí bušily prudčeji než obvykle. Nebyla to zpráva o nových nalezištích drahého kovu, která elektrisovala obyvatele všech končin, kam pronikla civilisace. To jemná srdce se sevřela bolestným soucitem nad tragedií, jíž bylo postiženo město Nome. Celý svět se sklonil v pokorné úctě a bezmezném obdivu před hrdinstvím mužů Severu. V těch chvílích, kdy se vzrušením zatajoval dech, mnozí si s hrdostí uvědomovali, jak krásné je být člověkem. A všichni čekali v úzkostlivém napětí, dorazí-li včas k svému cíli aljašská štafeta.

Studený severák dul přímo od pólu. Proháněl se ulicemi městečka Nome jako zběsilý oř. Hvízdal si do skoku, skučel, burácel, sténal a kvílel. Zlobně se opíral do silných okenních tabulí a vnikal do vyhřátých příbytků.

Po šesté hodině vítr ještě zesílil. Zvedal se země čerstvě napadlý sníh, vynášel jej do výše a v hustých mracích jej hnal před sebou. Z dálky se ozýval temný hukot obrovských ledových ker, které na sebe s rachotem narážely, spojovaly se a zase praskaly, až se země zachvívala.

Přes nepohodu se začaly k sedmé hodině dveře domů otvírat a do vánice vycházeli rodiče se svými dětmi. Vítr se do nich opřel, sotva překročili práh domu, ostrými jehlami se zabodl do jejich tváří a pronikal až do kostí. Chodci se zachvěli zimou, vtáhli se do svých těžkých zimníků, maminky přitáhly dětem šály a čapky vtlačily až na oči, ale nic nebylo platno. Vítr je zastavoval, štípal, dusil, vháněl jim slzy do očí, zalepoval chřípí.

Nikdo se však nevrátil domů. Všichni spěchali k hotelu, jehož jasně osvětlená okna jako by je přitahovala magnetickou silou.

Vpředu u jeviště se hemžily děti, pokřikovaly na sebe a škádlily se. Vzadu seděli dospělí a se shovívavými úsměvy pozorovali rej svých dětí.

„Řeknu vám, že slečna Eliasová musí mít nervy jako provazy, má-li s nimi být celé dny,“ prohodil starý Davison k své sousedce.

„Ve škole jistě nejsou tak bujné,“ zastávala se dětí jiná paní. „Ale dnes — kdo by se jim divil? Dětské divadlo! Náš Tommy už týden nemluví o ničem jiném.“

„To máte pravdu,“ souhlasil Davison. „Náš Karel odříkával svou úlohu v každé volné chvíli. Už ji umím zpaměti.“

„A bude to něco zajímavého. Z toho, co jsem zaslechla od naší Mary, jsem vyrozuměla, že hra pojednává o životě v našem městě za prvních dob jeho rozkvětu,“ připojila se k rozmluvě další paní.

„Která? O tom jsem neslyšel,“ zbystřil pozornost starý pán, který až do té chvíle mlčel.

„To bylo tak,“ rozpovídala se ochotně jeho sdílná sousedka. „Na konci minulého století se začaly hrnout na Aljašku spousty dobrodruhů a lidí toužících po zlatě. Noviny psaly o řekách plných zlatého písku, o báječných kusech zlata, o něž se může leckde zakopnout — kdo by se divil, že se sem lidé jen hrnuli. Jména Yukon, Klondike, Dawson City bylo slýchat od rána do noci. Každý věděl, že ta jména znamenají zlato a bohatství. A zanedlouho se začalo vyslovovat jméno nové, které dříve nikdo neslyšel. Nome, Nome, šlo od úst k ústům.“

„To vím z Karlovy úlohy,“ vysvětloval ochotně pan Davison. „Když se roznesla zpráva o novém kraji plném zlata, každý zlatokop věděl, že je to kraj na nejzazším západě Aljašky, blízko Behringova průlivu, a tedy již nedaleko polárního kruhu. Zeptal-li se však někdo, jak se to místo jmenuje, nikdo nevěděl. Říkali, že je to kraj beze jména — no name. Výraz „no name“ zlatokopové zkrátili na Nome a název ten už našemu městu zůstal.“

„To je velmi zajímavé,“ pokyvoval hlavou starý pán. „A jak to bylo dál, paní?“ obrátil se k své sousedce.

„Do Nome se začali hrnout zlatokopové. Většinou hledali drahý kov každý na svůj vrub, ale po práci se scházívali k společným besedám. Jeden však mezi ně nikdy nepřišel. Bydlil sám ve srubu, sám kutal, sám se živil. Nikdo nevěděl, jak se mu daří, a pomalu se o něho ani nikdo nezajímal. Pozornost zlatokopů vzbudil teprve tehdy, když se několik dní neobjevil na svém kutacím pozemku. Co se stalo Samovi? tázal se jeden druhého. Nikdo nevěděl. Když se v dalších dnech opět neobjevil, vešli do jeho srubu. A tam se jim naskytl smutný obraz.“

„Sam ležel na posteli mrtev. Poznali hned, že zemřel vysílením z hladu. Bylo to tím smutnější, že vedle něho leželo několik pytlíků a v nich ty nejkrásnější nuggety,[1] jaké se kdy našly.“

„Mohl jím být, kdyby se mu bylo podařilo odvézti zlato do civilisovaného světa. Zde mu to celé bohatství nebylo nic platno. Zemřel hlady jako ten největší chudák.“

„To byla opravdová tragedie,“ prohodil zamyšleně mladý novinář Hilton, který přišel do Nome jen proto, aby poznal arktickou zimu. „Takhle zahynout na prahu svého štěstí, to je trochu kruté.“

„Je,“ řekl Davison. „A podobných případů se tu prý stalo několik. Ale to všechno je dávno pryč. Dnes —“

„Dnes nám to připadá jako pohádka,“ ozvala se paní Hastingsová. „A děti, které dnes budou hrát a dívat se na hru, budou si jistě myslet, že je to vymyšleno od začátku až do konce.“

„Máme obratnou učitelku. S dětmi to umí, radost se podívat. Každý je do své úlohy přímo zamilován.“

„Však malé obecenstvo je už netrpělivé, podívejme se!“ Opravdu! Sálem zazněl potlesk. Nejprve nesmělý — to jen několik nejodvážnějších chlapců zatleskalo jako na zkoušku, co tomu řeknou staří. Ale když viděli jen shovívavé úsměvy, v nichž leželo upřímné porozumění pro mladickou nedočkavost, rozburácel se sál zesíleným potleskem a hlasitým voláním.

Pojednou zadrnčel zvonek. Nedočkavé děti rázem ztichly a s napětím pohlížely k jevišti.

Ale opona zůstávala stále spuštěna. Jen zvýšený ruch za ní prozrazoval, že se dokončují poslední přípravy k velikému vystoupení.

Právě vstoupil do sálu lékař Welch se svým třináctiletým synem Jiřím. Všichni zdvořile pozdravili váženého muže, jehož schopnostem se s důvěrou svěřovali.

Lékař s vlídným úsměvem odpovídal na pozdravy a přisedl k občanům. Jiří šel mezi chlapce a děvčata.

„Báli jsme se, že jdeme pozdě, a zatím je času dost a dost,“ prohodil lékař.

„Však děti se už bouří,“ pohlédla paní Hastingsová k prvním lavicím.

Na novou bouři potlesku odpověděl zvonek ostrým zadrnčením. A do ztichlého sálu pronikly ze zákulisí zmatené hlasy:

„A kde zůstal Karel?“ zlobila se slečna Eliasová. „Ti nám to pěkně vyvedli! Diváci jsou již netrpěliví a herci si zůstanou doma!“

„Vždyť by tě odnesl vítr — neslyšíš, jak burácí? Ale to nic, děti! Chvilku tu na mne počkejte, zaskočím pro ně sama.“

„Kdyby to byl aspoň někdo jiný,“ durdilo se kterési děvčátko. „Ale to nás musí zdržet zrovna Robert, který má hlavní úlohu.“

Zatím netrpělivost stále vzrůstala. Děti, sedící v prvních lavicích, zaslechly, že Robert s Karlem nepřišli, a nečekanou zvěst šířily dál.

„Nevíte, proč nepřišli? Co je zdrželo? Snad nezapomněli, že divadelní představení je dnes!“

Poplašné otázky letěly sálem. Nikdo na ně nedovedl odpovědět. Všichni se svorně shodli, že jsou to nepořádní žáci a že by měli být potrestáni.

Když rozhořčení proti nedochvilným chlapcům dostoupilo vrcholu, objevila se před oponou učitelka. Rázem všichni zmlkli, a upřeli své zraky na její vzrušený obličej.

„Vážení přítomní! Je mi velmi líto, ale musím vám oznámit, že dnešní divadelní představení, na které jsme se všichni tolik těšili, se nemůže konat.“

„Protože Robert s Karlem, kteří hrají hlavní úlohy, náhle onemocněli,“ řekla rychle učitelka, neboť byla ráda, že má nepříjemný úkol za sebou. „Vstupenky si, prosím, uschovejte, hru provedeme po uzdravení obou chlapců.“

Bylo to řečeno jasně, a přece se nikdo nezvedal. Všem bylo líto, že to tak nešťastně dopadlo. Děti div neplakaly. Vždyť se tolik na dnešní den těšily!

„Nu, co naplat. Aspoň nám to bude vzácnější. A nevíte, pane doktore, co se jim stalo?“ obrátil se na lékaře Welcha.

„Nevím. Nebyl u mne nikdo. Snad nějaké nastuzení. Dítě vyběhne po lehku ven —“

„Prosím vás, je tu pan doktor Welch?“ tázala se vzrušeně několika lidí, kteří již opouštěli sál.

„Jdu právě od vás, pane doktore. Poslali mě sem za vámi. Karlík nám náhle onemocněl,“ sdělovala rozčileně.

„Sama nevím. Včera běhal jako divoch a dnes jen hoří. Myslela jsem, že vzrušením z toho dnešního divadla. Tolik se na to těšil — ale k večeru začal vrhnout, dostal horečku a naříká, že ho bolí v krku. Mám takový strach, pane doktore!“

„Hned k vám přijdu. Jen si zajdu domů pro kufřík,“ řekl lékař a spěchal k východu.

Zase totéž. Včera bylo dobře, a dnes vrhnutí, horečka, krk. Lidé, kteří všechno slyšeli, se znepokojili. Co to bude? Co to přišlo na děti v Nome?

Sál se rychle prázdnil. Na divadelní představení už nikdo nemyslil. Myšlenky všech se upínaly k nemoci, která tak náhle propukla.

Doktor Welch navštívil oba pacienty, důkladně je prohlédl, dal jim injekce a řekl, že zítra ráno se zase přijde podívat. Na otázky, co to vlastně je, odpověděl vyhýbavě.

A když se vrátil domů, čekaly tam na něho další dvě ženy. Aby byl tak laskav a šel k jejich dětem...

„Ano. A bojím se, že těch případů bude mnoho. Aspoň mi říkali, že ještě v několika domech jsou nemocné děti.“

„Není to mou vinou. Novou objednávku jsem učinil v létě, tak jak to činívám každého roku. Snad se cestou ztratila, snad loď již nemohla jeti dále — a teď —“

„Jakým způsobem je chceš získat? Nejbližší bakteriologický ústav je v Seattle, to by serum muselo urazit vzdálenost pět tisíc kilometrů — a ty je zde musíš mít rychle, viď?“

„Ano, velmi rychle. Neboť vypukne-li epidemie zde na severu, pak řádí daleko krutěji než v civilisovaných krajích. Kdyby bylo léto, dopravili by serum letadlem. Ale teď — této třeskuté zimě —“

„Na poštovní úřad. Udělám vše, co bude v mých silách.“ Oblekl si těžký kožich a vyšel do skučícího vichru.

Doktor Welch spěchal liduprázdnými ulicemi k poštovnímu úřadu. Nemilosrdný mráz vnikal i pod jeho silný kožich, ale lékař nedbal. Ba ani toho nevnímal. Všechny jeho myšlenky byly upjaty k jedinému: opatřit serum a dopravit je co nejrychleji do Nome.

Konečně došel k poště. Zabušil na silné okenice a naslouchal. Chvíli bylo ticho. Potom však zavrzaly schody, zaskřípal klíč a úředník pootevřel dveře.

„Ach, to jste vy, pane doktore! Pojďte dál, nebo ten vítr by člověka odnesl.“

Lékař vstoupil do úřadovny a usedl na židli. Poštovní úředník si připravil tužku a papír.

„Bakteriologickému ústavu v Seattle. Nome, 25. ledna. Epidemie záškrtu, nemáme čerstvého sera. Pošlete ihned. Doktor Welch.“

„To je zlé. Velmi zlé. Neboť dopravit serum ze Seattle v této roční době — to by byl hotový zázrak.“

„Vím. Ale nemají-li děti bezmocně zahynout, pak se ten zázrak musí stát.“

Pan Smith usedl k telegrafickému přístroji a vyťukával klíčem na pohled bezvýznamné, a přece tak důležité čárky a tečky.

„Půjde to rychle. Všechny linky jsou uvolněny,“ řekl, když byl telegram odeslán.

„Děkuji vám. Přijde-li odpověď ještě teď v noci, pošlete s ní, prosím, někoho k nám. Nepřijde-li nic, ráno se dojdu přeptat sám.“

„Děkuji. Nemám stání. Kdo ví, nečeká-li mě u nás zase některá matka.“

„Už je telegram odeslán. Teď jen, aby v Seattle jednali rychle. Ale věř —,“ chtěl ještě něco dodat, náhle se však odmlčel a zamyšleně se zadíval do uhasínajícího ohníčku v kamnech.

„Chtěl jsi něco říci?“ zahleděla se na něho paní Welchová a její pohled plný účasti byl svědectvím, jak se svým manželem cítí, jak s ním prožívá všechny pochyby, zápasy a naděje.

„Ano...totiž...ono je to těžké, Sylvie! Ať to promýšlím jakkoliv, nedovedu si představit, že by nám mohli dodat serum jinak než letadlem. A pochybuji, že by se sem letadlo odvážilo teď, v mrazech, jakých už dávno nebylo.“

Paní Welchová neodpověděla. I ona došla k témuž závěru, a přece nemohla a ani nechtěla uvěřit, že by měly nomské děti v příštích dnech umírat bez pomoci.

Trýznivé myšlenky nedaly manželům Welchovým ani usnout. Oba přemýšleli a při každém šelestu ztišovali dech, aby nepřeslechli klepání některé nešťastné matky nebo posla z poštovního úřadu.

K ránu se konečně ozvalo rázné zaklepání. Doktor Welch vyskočil z postele a spěchal otevřít.

Jen tato dvě slova se mihla lékařovými myšlenkami, když dočetl telegram. Dvě krátká slova, ale co mezi nimi leží ve skutečnosti! Kolik ledových plání, sněhových hor a zrádných propastí! Kolik vichřic a mrazů! Kolik bezútěšné polární tmy, a jak málo šedých, zakřiknutých paprsků denního světla!

Ale výzva byla stručná a jasná. Další dopravu zařiďte! Nikdo se neptá, jaké jsou možnosti dopravy v této pusté zemi. A mohl by se tomu divit? Vždyť kdo tu má znát všechno lépe než on, doktor Welch, který žije na Aljašce dvacet let? Ano, doktor Jetkins má pravdu: Seattle — Anchorage, to byla jeho věc. Ale Anchorage — Nome, to je záležitost doktora Welcha.

Ustaraný lékař se pomalu napřímil. Rázem jako by s něho spadla všechna malátnost, bezmocnost a strach před příšerou epidemie. Byl jedním z těch lidí, kteří se nebojí odpovědnosti. Kteří mají radost, jsou-li postaveni před takové úkoly, jež většině lidí připadají nezdolatelnými. Byl jedním z těch, kdož smysl života spatřují v plnění povinností.

„Doufám, že ano. Aspoň po půlnoci bylo hlášeno, že linky jsou neporušeny.“

Výzva k staničnímu úřadu v Anchorage letěla po drnčících drátech přes pusté tundry, zamrzlé řeky a rozsáhlé pralesy daleko rychleji než nejdivější tornado.

„Ze Seattle pro Nome, ano, vím o tom,“ nenechal ho domluvit přednosta. „Očekáváme je k večeru.“

„Prozatím ano. Na některých místech se vytvořily sice dosti velké závěje, ale zase se podařilo trať uvolnit.“

„Nuže, jakmile vám bude serum doručeno, odešlete je nejbližším vlakem do Nenany.“

„Zařídím to, pane doktore! Ostatně — počkejte okamžik u telefonu, promluvím si s výtopnou.“

Doktor Welch se zaraženě odmlčel. To kdyby věděl! Dříve než mohl odpovědět, vběhla do místnosti poštovního úřadu plačící žena. Byla to Eskymačka.

„Pane doktore, prosím vás, pojďte ihned k nám! Náš Kudlag je nemocen, je takový horký, těžko se mu dýchá —“

„Oznamte do Nenany, že další dopravu sera zařídím. Ať vyčkají mých pokynů.“

Doktor pověsil sluchátko, rozloučil se se Smithem a šel s Eskymačkou do jejího příbytku. Byla to ubohá chatrč ze směsi dřeva, hlíny, mechu a kamení.

V rohu na dřevěné pryčně, pokryté opelichanými kožišinami, ležel asi desetiletý chlapec. Vyrážel nesouvislé, nesrozumitelné výkřiky. Na čele se mu perlil pot.

„Kdy onemocněl?“ zeptal se nešťastné matky, která nepřestávala srdcelomně naříkat.

„Ba už před třemi,“ ozval se skuhravý hlas z jiného kouta slabě osvětlené místnosti.

Doktor Welch tam pohlédl. Teprve teď zpozoroval, že tam leží hromádka koží, v ní jakási hmota tuku, kostí a špíny, což dohromady představovalo zamračenou hlavu eskymácké rodiny.

„Když nám nenapadlo, že by to mohlo být tak zlé! Oh, pane doktore, zachraňte nám ho!“ naříkavým hlasem prosila žena.

„Je to velmi vážné. Ale snad se nám ho podaří zachránit,“ řekl lékař. Svými slovy chtěl jenom potěšit a posílit. Věděl, že zde je již všechno marné.

Zanedlouho vědělo celé město, co se stalo. Byl vydán zákaz společného shromažďování. I hotely byly zavřeny, neboť epidemie se neomezila jenom na děti. Ve dne se ukázalo, že onemocnělo i několik dospělých osob.

Doktor Welch měl plné ruce práce. Sám již nevěděl, v kolika domech vykonal návštěvu nemocných. A každá injekce, kterou dával, bodla ho více než pacienta. Byl si vědom, že může katastrofu jen oddálit, ale že jí nebude moci zabránit natrvalo.

Když se konečně večer vracel k svému obydlí, byl k smrti znaven. Za celý den nepojedl ani sousta. A tíha bolestí všech pacientů se snesla na jeho bedra. Trpěl se všemi a za všechny.

Před půlnocí někdo zabušil na venkovní dveře. Doktor Welch šel otevřít. Na ulici stál posel z pošty. Přinášel telegrafickou zprávu z Nenany:

Doktor Welch popošel k oknu a zahleděl se do temné noci. Jeho prsty neklidně bubnovaly na okenní tabuli. Z jeho bledé tváře bylo možno vyčísti, jak horečně o čemsi přemýšlí.

Jak je to kruté a ubohé zároveň! Ve vzdálenosti několika set kilometrů leží balíček, který pro jejich město znamená život. Nebude-li doručen včas, desítky lidí — dětí i dospělých — bezmocně zahynou. A on bude chodit od jednoho nemocného k druhému, bude se dívat do jejich lesknoucích se očí, bude jim dávat injekce, jejichž účinek rychle vyprchá, a na všechny otázky musí jen pokrčit rameny a zlomeným hlasem odpovídat: „Ale ano...sera je dost...ovšem, je v Nenaně. Co s ním?“

K čemu jsou všechny vynálezy moderní techniky, nedovedou-li se uplatnit tam, kde jde o záchranu lidských životů? K čemu jsou auta v této rozervané zemi? K čemu letadla uprostřed polární zimy?

A do jeho myšlenek se začalo vkrádat něco jako trpká výčitka. Proč se usadil v této Bohem i lidmi zapomenuté zemi, v tomto ubohém městě, které je poslední výspou civilisace na americké pevnině? Jak snadný a pohodlný život mají lidé na jihu! Stačilo by jen zavolat do telefonu a za několik hodin by bylo serum v rukou lékaře. A zde...?

Náhle se však vzpamatoval. Zastyděl se za tento okamžik chvilkové slabosti. Ne, ne — to není řeč pravého muže. Naříkat mohou zbabělci. Vyčítat osudu jeho nepřízeň a zlobu mohou jen lidé malých srdcí. Opravdový muž se nelekne žádných překážek. A čím více se jich postaví v cestu, tím statečněji se s nimi rve, zápasí a vítězí!

Odstoupil od okna a jebo zrak se svezl na knihovnu. Otevřel zásuvku se zeměpisnými knihami a chvíli v ní cosi marně hledal.

„A co jim odpovíš?“ zeptala se paní Welchová, která si zatím přečetla telegram a nyní s Jiřím studovali mapu Aljašky.

„Sám ještě nevím,“ odpověděl lékař. „Ale rozřešit to musím, a to hned. Dovol, Jiří!“

Znal sice podrobně mapu Aljašky, ale přece si chtěl oživit paměť pohledem do atlasu.

Chvilku se pozorně díval na kolečka, jež označovala osady ležící mezi Nome a Nenanou. Potom vzal kružítko a pravítko a měřil vzdálenost mezi jednotlivými osadami. Ale ať se to pokoušel řešit jakkoliv, stále vrtěl hlavou.

„A nebylo by možno uspořádat nějakou výpravu z Nome, která by tam zajela?“ napadlo paní Welchové. „Snad by se našlo několik mužů, kteří by se o to pokusili.“

„To je vyloučeno. Že by se našli, o tom nepochybuji. Ale jak dlouho by jim ta cesta trvala? A zatím — kolik životů by tu bylo zmařeno!“

„Nebo kdyby to poslali z Nenany na motorových saních!“ zajiskřilo se v očích Jiřímu.

„To ještě nevíš, chlapče, co je Aljaška. Ano, kdyby to byla rovná pláň, na které není překážek — proč ne? Motorové sáně by tu byly jistě nejdříve. Ale dovedeš si představit, co všechno čeká na jezdce v těchto pustých a zrádných končinách? Není-li možno použíti letadla, zbývá jen jediný prostředek. A to je —“

„Ano. A ten, kdo by je chtěl řídit, musel by mít nervy jako z ocele, oči bystré jako sokol, musel by být mrštný jako rys a hbitý jako jelen. A musel by znát krajinu, protože jinak by určitě zbloudil a zahynul.“

Všichni se odmlčeli. V pokoji zavládlo stísněné ticho. Jen kyvadlo hodin stejnoměrně odpočítávalo vteřiny, které se rychle měnily v minuty, z nichž každá jim nemilosrdně připomínala tvrdou skutečnost.

Jiří pozvedl hlavu a podíval se na otce. Viděl jeho ustaranou tvář, unavené oči — a pojednou mu ho bylo tak líto, že nemohl vydržet na místě. Zvedl se a přecházel po pokoji. Což není opravdu pomoci? Zpropadený balíček! Uvázne v Nenaně — a potom by ještě někdo možná vyčítal tatínkovi, že si s tím nedovedl poradit!

O dopravu by tak celkem ani nešlo. Vždyť výpravu, jakou navrhla maminka, by bylo možno odeslat přímo z Nenany — aspoň by se ušetřila jedna cesta. Ale jde o rychlost a čas! Co by tatínkovi pomohlo, kdyby mu dodali serum až za měsíc! Nyní se musí jednat rychle. S balíčkem se musí uhánět jako o závod, a třeba jej předávat jeden druhému, bez přestávky, bez oddechu, tak jako to oni dělali nedávno v tělocviku — a tu se Jiří náhle zastavil.

„Ať uspořádají štafetu!“ vyhrkl Jiří a vítězoslavně se podíval na překvapené rodiče.

„No, podívejte se!“ Jiří ukázal na mapu a živě vysvětloval svůj nápad: „Jedno spřežení vyjede z Nenany, že ano. Přijede do Tolovany, tam bude čekat jiný muž s novým spřežením. Třetí bude v Hot Springs, čtvrtý zase jinde — zkrátka všude, kde na cestě z Nenany k nám mají telefonní spojení. Víš, to by byla taková štafeta ve velkém měřítku — tati, udělej to!“

Doktor Welch rázem oživl. Všechna únava byla pryč. Nejprve se zdlouha podíval na manželku. Potom se rychle zvedl, objal syna a políbil ho.

„Ty můj kluku zlatý, tomu se říká — poradit v pravý čas. Tedy štafeta...že mi to také hned nenapadlo! Vždyť to je opravdu jediné východisko.“

„Nedá se nic dělat. Ráno už musí být všechny osady uvědoměny, oč jde.“

„Ale ovšem — věřím, že se najdou lidé, kteří mají srdce na pravém místě. A podaří-li se to, pak jsme zachráněni!“

Hodiny již dávno odtloukly půlnoc, když lékař vykročil k poště. Ale šlo se mu lehce, jako by neměl za sebou den plný shonu, práce a starostí.

„Žádné obtěžování. Udělám všechno rád, jen aby zde bylo serum co nejdříve. Ovšem, půjde-li to vůbec.“

A za půl hodiny letěla do všech významnějších osad mezi Nome a Nenanou burcující zpráva:

Když lékař opustil poštovní úřad, obklopila ho neproniknutelná tma. Byla to tma, z níž se šklebila smrt. Ale nyní se jí už nebál.

Věru, těžko říci, když rozhodující zápas vlastně ještě nezačal. Ale stačí, že byl dán povel k útoku. Už v tom je život a síla.

Malý hotel v Unalakliku byl přeplněn. A stále ještě přicházeli noví mužové. Někteří stáli u rozpálených kamen, jiní seděli u stolů. Čekali na příchod šerifa a živě rozmlouvali.

„Možná, že vyšel zase nějaký výnos o zvýšení daní,“ řekl krejčí Stilding, drobný mužíček, který byl pravým opakem hromotluka Finkeho.

„A dejte pokoj s daněmi,“ zabručel hostinský. „Vždyť už teď jsou tak vysoké, že ani nevím, kde mi hlava stojí.“

„No, no, jen pomalu, Same,“ škádlil ho krejčí. „Ten, s kým je to opravdu zlé, obyčejně nenaříká.“

„Jen vás postavit tak na půl roku na mé místo,“ tvářil se zkroušeně hostinský. „Potom byste mluvil jinak.“

„Eh, co, každý máme dost svých trampot,“ mávl rukou Finke. „A — abych nezapomněl... žena přinesla z obchodu nějakou poplašnou zprávu z Nome. Nevíte o tom nic?“

„Prý tam řádí nějaká epidemie,“ sděloval ochotně krejčí. „Ovšem — nevím, co je na tom pravdy. Třeba je to zase jen bluf.[3] To víte, každý je zavřen mezi čtyřmi stěnami, kloudné práce není — a tak se vymýšlejí různé sensační zprávy, abychom se měli čím pobavit.“

„Ale ne,“ zavrtěl hlavou hostinský, „něco na tom bude. Poštmistr dokonce řekl, že tam nemají dostatek léků — nebo něco takového.“

Krejčí Stilding se chtěl právě rozpovídat o všech nemocech, které prodělal, když se otevřely dveře a do místnosti vstoupil šerif Unalakliku, hlučně pozdravován shromážděnými muži.

„Mužové! Snad jste překvapeni, že jsem vás dal tak neočekávaně svolat. Ale věc, o niž jde, je tak vážná a naléhavá, že ji nemohu odkládat.“

„Snad jste již slyšeli, že v Nome vypukl záškrt. Doktor Welch potřebuje co nejrychleji zásobu čerstvého sera. Objednal je v Seattle. Letadlo je dopravilo do Anchorage, ale dále se nemohlo odvážit. V této chvíli je balíček na cestě do Nenany, kam bude dopraven pravděpodobně dnes v poledne. Ale jde o to, jak jej dopravit z Nenany do Nome.“

„Doktor Welch uvážil všechny okolnosti,“ pokračoval šerif. „A nakonec dospěl k rozhodnutí, že to nepůjde jinak, než sestavit štafetu. Dnes mi byl doručen jeho telegram.“

Když jej přečetl, sál mlčel. Ale jen na chvíli. Neboť hned potom se ozvalo několik výkřiků:

Jen šerif stál klidně u nálevny a chladným pohledem pozoroval bouři nevole, kterou vyvolalo jeho sdělení. Po chvíli zacinkal sklenicemi. Shromáždění zase ztichlo.

„Máte pravdu, přátelé,“ a slovo ‚přátelé‘ vyslovil s tak ledovým přízvukem, že nikdo nemusel být ani na okamžik na pochybách, co si šerif myslí. „Vypadá to skutečně jako čiré šílenství, a ten, kdo by se štafetové jízdy zúčastnil, musel by být připraven na všechno. Ale právě proto není k tomu nikdo nucen. Přihlášky jsou dobrovolné.“

„A proto se vás táži: kdo se dobrovolně hlásí, že zaveze balíček sera z Unalakliku do Nome?“

Ticho, které nastalo po této otázce, nebylo rušeno ani jediným slovem. Někteří mužové sklopili zrak, poněvadž se chtěli vyhnout pátravému pohledu šerifovu. Jiní se zvědavě rozhlíželi přeplněnou místností. Na některých tvářích se objevily pohrdavé úsměvy.

Jakže? Gunnard Kasson? Ten vytáhlý chlapík hubených tváří a přísně stažených rysů, který se k nim přistěhoval s ženou a dvěma dětmi před několika lety až odněkud z Finska?

Ano, byl to on. Za celou dobu jednání nepromluvil ani jediného slova. Všechny poznámky jedním uchem zaslechl a druhým vypustil. Stál v koutě zamlklý a nějak hluboce zamyšlený. Ozval se teprve tehdy, když se mělo mluvit stručně a věcně.

„Co si tu počnou vaše děti bez vás? Je vidět, jak je máte rád. Správný otec se stará především o svou vlastní rodinu!“

Ale to již bylo i na klidného Gunnarda Kassona trochu mnoho. Popošel kupředu a postavil se vedle šerifa. V očích se mu rozhořel podivný ohníček.

„Vzpomněli jste mých dětí. Nuže, právě na ně jsem myslil po celou tu dobu, co nám šerif vyprávěl o tragedii v Nome. A přihlašuji-li se k jízdě, tedy jen proto, že mám své děti rád. Dovedu si představit, co bychom cítili všichni, kdyby epidemie vypukla u nás a kdybychom byli odkázáni — tak jako jsou teď Nomští — na cizí pomoc. Pak bych chtěl slyšet vaše poznámky o statečných mužích, kteří ze strachu o svůj život nečinně přihlížejí k tomu, jak desítky dětí se potácejí mezi životem a smrtí. Ale teď už nechci slyšet nic — a hlavně ne o své rodině. Přihlásil jsem se a pojedu.“

Shromáždění zmlklo. Muži v rozpacích mačkali své čepice. Sklopili hlavy a nesrozumitelně bručeli. Gunnard Kasson jim zasadil těžkou ránu.

„Byla to jen malá lest, přátelé, a vy mi ji jistě prominete. Kasson totiž pojede sám. Chtěl jsem se jen přesvědčit, mám-li před sebou shromáždění mužů nebo zbabělců. Však už jsem se v duchu rozhodoval, že se vzdám svého úřadu a pojedu sám. Neboť nebylo by velkou ctí stát v čele obce, jejíž mužové nemají smyslu pro povinnost.“

„Děkuji vám, Kassone! Děkuji vám za všechny děti z Nome. A za děti celého světa.“

Když tiskl Kassonovi ruku, sálem zazněl potlesk. Nakonec se strhl téměř spor o to, kdo má jet. Ale jelikož se Kasson přihlásil první, zůstalo při něm.

Všichni se k němu tlačili a podávali mu ruce. Zastyděli se za nedostatek pochopení pro utrpení bližního. Trápily je výčitky svědomí za sobectví, které se jich na několik okamžiků zmocnilo. A snažili se to odčinit aspoň tím, že radili Kassonovi, jak se má připravit na nebezpečnou cestu.

A za několik minut letěla do Nome radostná zpráva. Byla sice stručná, ale ležela v ní všechna krása a hrdost člověka:

„Nenana. Spojení s Tolovanou navázáno. Jede Will Shannon. Vyrazil dnes v poledne.“

Doktor Welch zašel k večeru na poštovní úřad. Měl za sebou další den perné práce. Epidemie se šířila úžasnou rychlostí. Každou hodinu byly hlášeny nové a nové případy. Kromě Kudlaga zemřeli dva jiní pacienti.

Přišel na poštu ve chvíli, kdy úředník Smith přepisoval poslední značky Morseovy abecedy. Doktor Welch uchopil nedočkavě telegram z Nenany a četl. Sotva dočetl, v očích se mu zatřpytily horké slzy. Slzy obdivu a vděčnosti.

Vezou záchranu, vezou život pro desítky ohrožených dětí! Kéž dojedou včas!

Zazdálo se mu, jako by černý stín smrti zbělel, zeslábl, zvedl se nad střechy domů. Ale pak zůstal stát a nehnutě visel nad městem.

Doktor Welch se zachvěl. Uvědomil si, že nebezpečí bylo zmenšeno, ale zdaleka ne zažehnáno. Osud města Nome spočívá v rukou několika odvážných mužů.

[4: Spisovatel se až v roce 1959 dozvěděl, že tento muž byl ve skutečnosti Rus jménem Ivanov. Protože F. Omelka dostal v r. 1938 z Kanady informaci „neznámý muž“, vymyslel si pro svou povídku jméno Emil Erikson.]

Doktor Welch nebyl jediným člověkem, který několikrát za den navštěvoval poštovní úřad v Nome. Druhým mužem, který ustavičně odesílal telegrafické zprávy do civilisovaného světa, byl novinář Hilton.

Od prvního rozhovoru s lékařem bylo mu jasné, že jde o událost nesmírného významu. A to by nesměl být novinářem, aby toho důkladně nevyužil.

Sotva se roznesla zpráva o epidemii, hned odeslal svým novinám obšírnou zprávu, v níž podrobně vylíčil zoufalou situaci nejsevernějšího města americké pevniny. Noviny ji otiskly v nápadné úpravě na titulních stranách. A jelikož zprávu pohotově rozšířil i rozhlas, věděl o věci zanedlouho celý kulturní svět.

Nome a jeho postižení obyvatelé se stali středem všeobecné pozornosti. Nebylo člověka, který by neprojevil zájem o vzrušující drama na pustém severu.

Každá nová Hiltonova zpráva byla událostí. Noviny tiskly zvláštní vydání ve statisícových nákladech. Redakce byly zasypávány dotazy. Rojily se nesčetné návrhy, jak dopravit serum z Nenany do Nome. Ale všechny byly odsouzeny k zániku z toho prostého důvodu, že byly neproveditelné.

Letci, kteří považovali dopravu sera především za věc svého stavu, obléhali telefonickými dotazy meteorologické stanice. Byli mezi nimi i takoví, kteří byli ochotni dáti v sázku svůj život, jen aby mohli pomoci ohroženému městu. Ale zprávy meteorologických stanic byly tak nepříznivé, že nebylo možno dát povolení ke startu.

V dílnách, v obchodech, na ulicích, ve vlacích, v úřadech, v kavárnách, ba i ve školách se nemluvilo o ničem jiném než o Nome. Uvázne balíček v Nenaně? Či stane se nějaký zázrak, jímž se přenese serum na určené místo?

Byly to chvíle, kdy neštěstí vzbudilo v lidech ty nejušlechtilejší city: soucit s trpícími a snahu pomoci jim.

Hlavní slovo v rozmluvách měli ovšem ti, kteří znali Aljašku z vlastní zkušenosti. Byli to ponejvíce bývalí zlatokopové, jimž se naskytla lákavá příležitost oživit vzpomínky na pohnutá léta svého života. Vyprávěli o krutých mrazech a hrozných vichřicích, o neschůdných průsmycích, z nichž zvláště Chilcootský zahubil sta odvážných dobrodruhů, o strmých ledovcích a zrádných propastech, o zvěři, která se v zimě stává velmi nebezpečnou...a všemi těmi zprávami budili u posluchačů živý zájem — ale potěšit jimi nedovedli.

Čím jasněji lidé poznávali, že v tomto boji proti nelítostné přírodě je člověk bezmocný a onemocnělé děti jsou odsouzeny k smrti, tím větší sklíčenost se jich zmocňovala.

Tak jako v přírodě po vyšlehnutí blesku je chvíli hrobové ticho, které je vzápětí vystřídáno ohlušujícím rachotem hromu — i lidé při čtení palcových písmen o aljašské štafetě zůstali jako omráčeni. Ale potom se rozjásali jako děti, na potkání se objímali známí s neznámými, ve vlacích a všude, kde se lidé stýkají, zavládla podivuhodná ochota, úslužnost, sdílnost, zdvořilost a laskavost — neboť všichni si uvědomili, že v těchto vzrušujících chvílích vydalo lidství svůj nejkrásnější plod.

Štafeta se stala heslem dne. Děti prováděly štafetové běhy od rána do večera. V tělocvičně, cestou do školy i ze školy, na kluzišti i při sáňkování. Dospělí se na ně dívali a podivno! — teď jim vůbec nevadilo, že děti se jim pletou do cesty, že povykují a zlobí. Dívali se na ně se schvalujícím úsměvem, neboť v nich nespatřovali hrající si děti, nýbrž několik odvážných hrdinů, kteří právě podnikli nevídaný závod se smrtí.

Pět jmen, která elektrisovala svět! Pět jmen, k nimž se upíraly všechny naděje nejen toho jednoho tisíce obyvatel v Nome, nýbrž naděje statisíců a milionů lidí na celém světě! Pět jmen, která vzbudila úctu a obdiv, sotva byla vyslovena.

Jen jedna věc tlumila jásot a nadšení. Byla to myšlenka, jak se jim povede na dlouhé a nebezpečné cestě.

Ke každému z pěti hrdinů, jejichž jména do té doby nikdo nikde nečetl, se upíraly naděje světa stejnou měrou. Neboť každý byl sloupem, pilířem, který nesměl puknout. Každý byl článkem v řetězu, který nesměl býti přetrhnut. Na každém z nich spočíval stejný díl odpovědnosti. Selže-li jeden, štafeta nedojede.

Celý svět se chvěl o zdar nejodvážnější jízdy, jaká kdy byla podniknuta.

Jen ti, kteří byli hlavními osobami v tomto obrovském zápolení, byli klidni. Ani ve snu jim nenapadla myšlenka, že konají něco mimořádného. Tvrdý zápas o denní chléb je naučil prostotě. Proto úkol, který na sebe vzali, považovali za něco samozřejmého. Kdesi v pustině umírají lidé, a my je můžeme zachránit. Padneme při tom? Snad. Ale ať se stane cokoliv, uděláme vše, co bude v našich silách. Vždyť jak bychom se mohli podívat ještě jednou v životě někomu klidně do očí, kdybychom za takových okolností zůstali doma, v pohodlí, v teple, u vyhřátých kamen? Je něco prostšího a samozřejměšího nežli to, že jedeme?

A kdyby jim někdo ukázal sensační články v novinách, kdyby jim někdo řekl, že jsou považováni za největší hrdiny přítomných dnů, zavrtěli by nechápavě hlavou, mávli by rukou, jako by chtěli říci: „A dejte nám pokoj s takovými hloupostmi!“

Však také by se zmýlil, kdo by se domníval, že štafeta byla zahájena s nějakými obřady.

Will Shannon přijel se svými saněmi a spřežením dvanácti psů k nádraží v Nenaně, ohlásil se u přednosty stanice a čekal na příjezd lokomotivy.

Vyprovázelo ho několik přátel, kteří mu ještě pomohli prohlédnout spřežení, utáhnout popruhy a podívat se na jeho odjezd.

„A to je všechno?“ divili se okolostojící malému objemu balíčku, který nevážil více než půl kilogramu. Nemohli pochopit, že životy mnoha lidí mohou záviset na něčem tak nepatrném.

Nebylo však třeba, aby mu to někdo vysvětloval. Neboť přednosta zatím předal balíček Shannonovi. Ten jej zabalil do silné kožišiny, převázal několika silnými řemeny a připevnil k saním.

Potom se rozloučil stisknutím ruky se strojvůdcem, přednostou a přáteli, vyskočil na sáně, práskl bičem a — štafeta vyrazila!

Ale první muž štafety to již neslyšel. Nebylo času na dlouhé průtahy. Vědomí, že každá hodina, snad každá minuta může znamenat záchranu lidského života, nutilo k spěchu.

Bylo to všechno tak prosté, a přece v té prostotě leželo tolik mužnosti a tvrdosti, ale i tolik něhy a lásky!

Cesta do Tolovany vedla rozsáhlým lesem po levém břehu Tanany, vlévající se do největší řeky Yukonu. Byla však tak zaváta sněhem, že Will Shannon musel jet cesta necesta.

Když štafeta opouštěla Nenanu, ukazoval teploměr −35 °C. Vál však tak silný vítr, že se mráz cítil dvojnásobně. Will Shannon měl důkladný kožich, kožešinovou čepici, vysoké boty a teplé palcové rukavice. A přece po několika hodinách jízdy se chvěl zimou. Chvilkami běžel vedle spřežení, aby si trochu rozproudil krev.

K večeru vichr ustal. Will Shannon využil chvilky ticha k nakrmení psů. A pak zase pokračoval v cestě.

Za tmy to šlo mnohem pomaleji než za denního světla. Několikrát spřežení narazilo na vysokou závěj sněhu, mnohokrát se sáně div nepřevrhly, narazivše na vyvrácený strom. Psi umdlévali, i Will Shannon cítil únavu v celém těle. Ani na okamžik ho však nepřepadlo pokušení odpočinouti si. Věděl, že záchrana mnohých spočívá v jeho rukou a jednal podle toho.

V Tolovaně jej očekávali už od večerních hodin. Nakrmené spřežení Wurd Kallanda podřimovalo v nádražní budově. Wurd Kalland se svými přáteli netrpělivě pohlížel na ručičku hodin. Dojede Will Shannon?

Wurd Kalland uložil serum na své sáně, zamával na pozdrav a vyjel. Hned nato letěla do Nenany, do Hot Springs a Nome telegrafická zpráva, že Will Shannon šťastně dojel a Wurd Kalland pokračuje v další jízdě.

Wurd Kalland měl před sebou asi osmdesát kilometrů jízdy. Nejnebezpečnější byl přejezd řeky Tanany. Byla zamrzlá do hloubky jednoho metru i více, ale v místech, kde byly peřeje, tvořil led jen slabý povlak. Stačilo dostat se na takové místo a...

Teplota k ránu nápadně klesla. Na obloze se objevily mraky, které věštily blížící se sněhovou bouři.

Wurd Kalland pobízel psy k většímu a většímu spěchu. A když konečně, napolo zmrzlý, spatřil roztroušené domky osady Hot Springs, objevil se na jeho zkřehlé tváři spokojený úsměv.

A zase tentýž obraz jako v Tolovaně: nové spřežení, nový muž a nový jásavý telegram o Kallandově vítězství.

Emil Erikson jel z Hot Springs do Ruby. Vzdálenost, která leží mezi těmito dvěma osadami, se znásobila ještě tím, že musel dvakrát přejíždět veletok Yukon.

Když vyjížděl, bylo nebe zataženo těžkými mraky a vítr se ani nehnul. Emil Erikson znal takové ticho. Věděl, že po něm zpravidla přichází vichřice, do níž se ani ten nejstatečnější seveřan neodváží. A přece vyjel. Zoufalé Nome čekalo.

Vichřice se rozzuřila hned po poledni. Zároveň s ní snesl se s olověného nebe celý příval sněhu. Vichřice jej hnala před sebou, skučela, hvízdala, lámala stromy, oslepovala jezdce i psy. Chvílemi byla taková tma, že nebylo vidět ani na krok.

Psi se už jen vlekli. Emil Erikson se sotva držel na nohou. Ale štafeta jela. Odpoledne, celou noc a ještě jeden celý den. Třiatřicet hodin nepřetržité jízdy. Třiatřicet hodin nadlidského utrpení. 29. ledna o deváté hodině večerní vjel polomrtvý Emil Erikson do Ruby.

Tam ho již netrpělivě vyhlížel muž, který měl projet nejdelším a nejnebezpečnějším úsekem celé štafetové trati Leonard Seppala.

Nikdo jiný se nemohl odvážit tak nebezpečné cesty, jaká byla z Ruby do Unalakliku, než Leonard Seppala. Jako Gunnard Kasson i on pocházel z Finska. Od dětství žil ve studeném podnebí, takže drsné Aljašce přivykl daleko dříve než tisíce jiných přistěhovalců. Byl vysoké, štíhlé postavy, měl světlé, vlnité vlasy a modré oči, z nichž vyzařovala dětská hravost i železná vůle.

Jeho spřežení bylo nejlepší z celého Ruby. U nás si rolníci zakládají na krásných koních. Na Aljašce se mužové chlubí svými psy. Zvláště vedoucí pes Balto, který dostal jméno po Baltickém moři, aby měl Seppala stálou a živou připomínku na svou vzdálenou vlast, vynikal vzrůstem, silou, odvahou a inteligencí. Neskákal sice na povel přes tyč, ani nepanáčkoval, ani „neprosil“. Ale stačilo, aby mu jeho pán řekl několik slov, a pes snadno pochopil, co se od něho žádá.

Někdy se stalo, že smečka psů se začala rvát. Jediný Seppalův pokyn — a Balto byl mezi nimi. Kdyby se psi na něho svorně vrhli, jistě by ho roztrhali. Ale bylo až podivuhodné, jak mocně působila na všechny přítomnost statného vlčáka. Stačilo, aby jednomu nebo dvěma rebelům nakousl ucho, krátce zaštěkal, vycenil zuby a rozhlédl se jako král — a bylo ticho. Psi zavrčeli a schlíple se stáhli do svých bud, nebo se začali lichotit Baltovi.

Z počátku se držel Seppala toku Yukonu. Jel lesem, který poněkud zmírňoval prudkost vichřice. Přesto jelo spřežení jen velmi pomalu, neboť co chvíli se objevil na cestě vyvrácený strom, který bylo nutno objíždět.

K ránu překročili Yukon a brzy se dostali na rovnou pláň. Zde nebezpečí vyvrcholilo. Nejen že vichřice, nespoutaná hradbou pralesa, začala řádit jako šílená, nejen že mráz zesílil tak, že Seppala by mohl naměřit 60 °C pod nulou — ale kromě toho ujížděli na takovém povrchu půdy, že každý krok mohl znamenat pád do hlubiny.

Seppala znal takové močálovité kraje, kde byla zamrzlá jen slabá vrstva na povrchu, která se snadno prolomila i pod tíhou jediného psa, natož celého spřežení! Proto jel velmi opatrně, spoléhaje hodně na vrozenou bystrost Baltovu.

Hodina za hodinou míjela a jednotvárná krajina nebrala konce. Psi umdlévali únavou a pomalu i hladem, neboť na širé pláni nebylo ani místečka chráněného proti vichru, kde by mohl Seppala spřežení nakrmit. Když viděl, že čeká marně na nějaký pahorek, rozhodl se ke krátkému oddechu i v otevřeném kraji. Zastavil spřežení a podělil psy zmrzlými rybami. Psi se na ně dychtivě vrhli. Než Seppala došel k Baltovi, byla dvojice u saní s pokrmem hotova a krátkým vrčením se dožadovala přídavku. Seppala jim hodil ještě několik ryb a pohladil je. Přitom padl jeho zrak na sníh, na němž bylo několik rudých skvrn. Zarazil se. Od čeho pocházejí? Vtom jeden z psů pozvedl nohu a Seppala spatřil do krve rozdrásanou tlapku. Bezmezná lítost mu stáhla hrdlo. Rázem ji však přemohl. V Nome umírají děti. Čekají na záchranu. Není možno kvíleti a ztráceti čas s několika oděrkami.

Psi, kteří se stále ještě za ním ohlíželi, se patrně domnívali, že jim chce dát novou dávku masa. Rychle se shlukli k němu. Každý chtěl být první.

Ozval se krátký, suchý praskot. Seppala hned pochopil, oč jde. Dříve však, než mohl uskočit, led se pod ním prolomil a Seppala se sáněmi se octl v močálu.

Polekaní psi uskočili na pevný led a chtěli prchnout. Ale Balto se vracel obloukem pro svého pána.

„Kupředu, Balto! Táhni!“ vykřikl Seppala a snažil se lehnout si na pevný led, který se však pod ním stále lámal.

Chytrý pes porozuměl. Vrátil se na své vedoucí místo a napjal všechny síly. Ostatní psi byli donuceni táhnouti také.

Bylo štěstím, že popruhy byly z velmi pevných koží. Jinak by jistě praskly, neboť sáně se vzpřímily a nemohly vyklouznout.

Konečně se Seppalovi podařilo lehnout si na led. Naklonil se nad zrádný močál, nadzvedl sanici a sáně se rozletěly po pevném ledu.

„Balto, stůj!“ zvolal Seppala a s námahou se zvedal. Měl sice kožený oblek, který byl uzpůsoben nehodám podobného rázu, ale několik kapek vody se přece jen dostalo až na tělo a teď nemilosrdně studily.

Spřežení poslušně zastavilo. Seppala doběhl k saním a jeho první myšlenka patřila balíčku sera. Kůže, v níž bylo zabaleno, byla na povrchu provlhlá, uvnitř však bylo naprosté sucho. Uklidněn vyskočil na sáně a spřežení opět vyjelo.

Vichřice zuřila dál a Seppala cítil, jak mu začínají dřevěnět nohy. Sotva si to uvědomil, seskočil se saní a běžel vedle nich. Trochu to pomohlo. Krev se mu rozproudila v žilách, příjemné teplo se mu rozlilo po zádech. Zároveň s ním však přišla taková únava, že chtěj nechtěj musel znovu vyskočiti na sáně.

Zatím se začala krajina měnit. Místo rozlehlých plání se objevovaly pahorky. Nejprve mírné, ale čím dále tím vyšší a vyšší, až přešly v souvislá horská pásma.

Byla-li cesta tundrou nebezpečná, zde nebyla o nic jistější, neboť za každým kopečkem se mohla neočekávaně objevit zrádná propast.

Bylo již pozdní odpoledne, když projížděl táhlým údolím. Po obou stranách trčely do výše obrovské kopce, na nichž nebylo žádného porostu. Síla vichřice tu značně polevila, proto se spřežení rozjelo rychleji.

Pojednou se ozval temný hukot, jako by odněkud z dálky sem dolehlo burácení bouře.

Seppala se znepokojeně rozhlédl. Sotva jeho pohled padl na stráň, zvedající se po pravé straně do závratné výše, pochopil a zbledl.

Nesmírné spousty sněhu, které se uvolnily vlastní tíhou, se valily do úzkého údolí, jímž projížděl!

Kam prchnout? Jediným pohledem se přesvědčil, že lavina se řítí v takové šířce, že není možno jí uniknout.

Rychle zamířil na protější stráň. Zapráskal bičem a hlasitým výkřikem pobídl psy k rychlejšímu běhu. Nebylo toho však třeba. Zvířata vytušila nebezpečí a napínala všechny síly, aby unikla ničícímu živlu.

Sotva vyjel pes Balto nad úpatí protější stráně, otřáslo se celé údolí temným rachotem. Spousty sněhu se zřítily do údolí a rázem umlčely Seppalův výkřik i úzkostlivý štěkot jeho psů.

Údolí ztichlo. Dozněl hukot laviny, ustal tvrdošíjný zápas člověka s přírodou. Jen ve výšinách zaječel nový nápor vichřice.

A náhle se sníh pohnul. A pak znovu a znovu. A najednou se nad sněhem zjevila hlava Baltova.

Pes pohlédl dopředu, potom se obrátil. Jeho oči byly plny němého údivu. Chvíli to trvalo, než pochopil. Ale pak zaryl tlapy do sněhu a hrabal a hrabal.

Zanedlouho se objevily hlavy první pohřbené dvojice. V tom okamžiku se Balto jásavě rozštěkal a začal hrabat ještě houževnatěji. Druzí dva psi se otřepali a ihned začali pomáhat Baltovi. Sníh odletoval napravo i nalevo a nové a nové dvojice psů se dostávaly na povrch.

Konečně se objevily sáně a vedle nich Seppala. Byl zasažen lavinou tak nešťastně, že hlavou narazil na sáně a pozbyl vědomí.

Psi se shlukli okolo něho s radostným štěkotem, hned však zmlkli. Jejich pán se nehýbal.

Zvířata zůstala zaraženě stát. Žádné se ani nepohnulo. A snad by tam celé spřežení zmrzlo, kdyby nebylo Balta.

Kdož ví, proč to udělal. Snad chtěl projevit lásku svému pánu, snad se v něm probudil týž cit, jaký měl pro svá trpící mláďata, snad lítost ho donutila k tomu, že se přiblížil až k svému pánu a — začal olizovat jeho tvář.

A pomohlo to. Raněný zamžikal a po chvíli otevřel oči. Balto jej ještě několikrát olízl a pak se radostně rozštěkal.

Seppala se rozhlédl. Celé spřežení vězelo ve sněhu jako v hrobě. Kdežto Balto měl k povrchu sotva několik decimetrů, kolem Seppaly se už zvedaly sněhové hromady více než dvoumetrové. I kdyby nebyl zraněn, z tohoto hrobu by se sám nikdy nebyl dostal.

Vděčně pohlédl na Balta i na ostatní psy. Jeho pohled byl plný díků. Děkoval zvířatům za sebe, za svou ženu a děti, které v napětí čekají doma, i za ty ohrožené v Nome, kteří toužebně vyhlížejí záchranné serum.

Serum! Mělo být co nejrychleji v Nome! A on zde leží ve sněhu, jako by měl bůhvíkolik času.

Chtěl se zvednout, ale nešlo to. V hlavě mu hučelo, před očima se dělaly mžitky. Celé tělo měl jako v ohni.

Uvědomil si všechnu hrůzu svého postavení. Leží tu sám uprostřed pustiny, nad ním burácí vichřice, která sype bez ustání nové a nové vrstvy sněhu — a v dálce na něho čekají s pevnou důvěrou. Zklame jejich očekávání a naděje. Balíček, který urazil tisíce kilometrů, který prošel tolika rukama obětavých lidí, se zastaví u něho. Seppala nedojede.

Trýznivé myšlenky mu působily větší bolest než zraněné a prokřehlé tělo. A jen jejich bodavým hrotům mohl vděčit za to, že se znovu zvedl. Zapotácel se, zavrávoral a klesl opět do sněhu. Tak to opakoval několikrát, až se mu konečně podařilo vysoukati se na sáně.

Balto vytáhl sáně z kanálu, který se psy vyhrabal, a jel po svahu tak dlouho, dokud neminuli zřícenou lavinu. Potom sjel do volného údolí a na rovné ploše se rozjel rychleji. Občas se ohlédl dozadu, aby se přesvědčil, leží-li Seppala dosud na saních.

Byl to nevýslovně smutný pohled na ubíhající štafetu. Seppala ležel na saních bez jediného hnutí. Psi, jako by si byli vědomi, že se zde děje něco neobvyklého, jeli vážně a tiše.

Pojednou sáně narazily na tvrdý výčnělek. Vyskočily, zakymácely se a vzápětí ležel Seppala na tvrdém sněhu. Při pádu se uhodil tak silně, že ho bolest probudila z mrákot.

Posadil se na zemi a zmateně se rozhlédl. Sáně byly již několik metrů před ním a ujížděly dál.

Pes se ohlédl, zastavil a již se vracel k svému pánu. Několikrát provinile zaštěkal a začal se třít okolo Seppalových nohou.

„Jsi hodný, Balto!“ hladil ho Seppala. „A dobře nás vedeš,“ pohlédl na kompas.

Seppala nakrmil psy a pokračoval v cestě po celou noc. Chvilkami jel za jasného vědomí, chvilkami upadal v bezmocné dřímoty. A byl to zase Balto, na němž spočívala všechna bezpečnost jízdy.

Druhého dne se štafeta už jen vlekla. Všichni psi měli nohy tak rozdrásány, že za spřežením se táhla stuha rudé krve. Každé šlápnutí působilo psům muka. Těly zvířat i vysíleného člověka lomcovala horečka.

V zuboženém stavu dostihla štafeta Unalaklik. Měla za sebou přes 250 km cesty, čtyřicet pět hodin jízdy a celé moře utrpení.

Unalakličtí, kteří již několik hodin žili v ovzduší obav a nadějí, vyjeli Seppalovi vstříc. Chtěli mu stisknout ruku, poděkovat mu, podat občerstvení.

Seppala všechny objal vysíleným pohledem, mlčky ukázal na balíček sera a skoro neslyšně zašeptal:

A zatím co odváděli psy a odnášeli bezvládné Seppalovo tělo, aby mu vrátili život, poslední, rozhodující článek štafety zamířil k moři.

Od té chvíle, kdy přišla do Nome zpráva, že štafeta je na cestě, obyvatelé města si oddechli. Věděli, že ještě není vyhráno. Věděli, že teprve nastává hlavní boj se zákeřnou smrtí. Přesto zoufalství ustoupilo naději.

Doktor Welch zestaral za těch několik dní nejméně o deset let. Nebyl to lehký úkol prohlížeti pacienty, kteří k němu vzhlíželi s bezmeznou důvěrou, a nemoci jim poskytnouti pořádný lék.

Poštovní úřad byl denně obléhán. Nebyli to již jen doktor Welch a novinář Hilton, kteří s takovou nedočkavostí očekávali zprávy o blížící se záchraně. Rodiče nemocných dětí, i ti, v jejichž domě se nemoc dosud neusadila, spěchali několikrát za den na poštovní úřad, aby zvěděli, co je nového.

Každý úsek štafety byl sledován s bezdechým napětím. Jména jezdců byla vyslovována s obdivem a úctou. A při každé zprávě, že vyjel další jezdec, padal jim balvan se srdce.

Toho dne, kdy z Ruby vyrazil Seppala, bylo v Nome neobvykle živo. Nic nebyly platny zákazy o shromažďování. Lidé byli plni veliké zprávy a museli se někomu svěřit se svými dojmy.

„— a nebezpečná, vím. Ale kdosi říkal, že Seppalu zná. Prý je to chlapík jako ze železa. A já — sám nevím, proč mu tak důvěřuji. Ale cosi mi stále říká, že Seppala dojede.“

Čím déle telegrafní úřad v Unalakliku mlčel, tím více rostla důvěra v Seppalu. Nikdo nechtěl propadnout zoufalé beznaději. Nikdo neměl dost síly, aby připustil myšlenku, že Seppala by mohl uváznout v pustinách. Viděli strašnou polární vichřici a třásli se mrazem, který byl i na jejich poměry neobyčejně prudký. Věděli, že kraj, jímž projíždí Seppala, je plný nebezpečných nástrah. Že jsou tam zrádné bažiny i hory s propastmi. Že je tam plno hladové a nebezpečné zvěře.

A přece věřili. Věřili tou podivnou vírou, jaké je schopen člověk jen tehdy, když mu již nic jiného nezbývá. Bylo jim jí také třeba, neboť jen tak dovedli zapudit stíny zoufalství a pochyb, které se v skrytém koutku jejich duší neodbytně ozývaly.

Ale když došla zpráva o Seppalově příjezdu do Unalakliku, když celý večer a dlouho do noci nebylo slyšet jinou větu než „Seppala dojel!“, kterou vyslovovali se zvlhlýma očima a chvějícími se rty — teprve tehdy si mlčky přiznali, jak vratká byla jejich víra...

Vzrušení dostoupilo vrcholu, když Unalaklik hlásil, že Gunnard Kasson je na cestě.

Na něho myslil doktor Welch dnem i nocí. A nejen doktor Welch. I jiní mužové v Nome a přičiněním Hiltonovým také ostatní svět. A hlavně ovšem matky, které se skláněly nad nemocnými dětmi a s úsměvem na tváři, ale s krvácejícím srdcem je povzbuzovaly, těšily i dodávaly odvahy pouhými dvěma slovy: Gunnard Kasson...

Však to byl již sám zvuk hrdého jména, který dovedl posílit. Nebylo třeba Gunnarda Kassona znát. Stačilo vyslovit jeho jméno, tvrdé a úsečné — a už jsi viděl před sebou muže, který se dovedl směle postavit tváří v tvář i tomu nejhoršímu nebezpečí.

Gunnard Kasson měl na vybranou: buď mohl jet po souši, nebo po moři. Cesta po břehu byla sice bezpečnější, ale velmi dlouhá. Přímá cesta přes zamrzlý záliv Nortonův byla velmi nejistá, avšak mnohem kratší.

Záleželo na každé hodině. Do Unalakliku došel telegram z Nome o prvních obětech záškrtu. Proto se Kasson rozhodl, že pojede přes moře.

Věděl, že nejtěžší úlohou na moři bude orientace. Kdyby svítily hvězdy, dovedl by snadno určit směr jízdy. Ale vichřice trvala v neztenčené síle dále. Znemožňovala výhled a oslepovala. Nikde nebylo pevných bodů, které by usnadňovaly orientaci. Proto si vzal dokonalou busolu[5] se světélkující růžicí, podle níž mohl směr jízdy určit velmi přesně. V noci se musel na ni dívat téměř nepřetržitě.

Jakmile se rozšeřil skoupý severský den, jelo se mu již lépe. Zato čím více se vzdaloval od pevniny, tím více nástrah se stavělo v cestu. Nebyly to jen četné trhliny v ledu, které činily jízdu tak nebezpečnou. Velmi často narazil na zpříčené kry, které trčely do značné výše. Některá byla tak vysoká, že ji musel objeti. Ale byla-li kra či ledová hora nakupena do výše a ke všemu se táhla do značné dálky, takže objíždění by trvalo velmi dlouho, Kasson ji raději přejel.

Bylo to velmi obtížné, neboť přední psi se museli vyšplhat na vrcholek, přelézt jej, sjíždět po odvráceném svahu dolů a svou tíhou táhnout za sebou zbývající psy i sáně.

A přece to Kasson volil raději, neboť nechtěl zbytečně ztratit ani minutu.

Druhého dne se vlekli psi kupředu jen s největší námahou. Tak jako Seppalovo spřežení — i oni krváceli z četných odřenin.

Kasson předpokládal, že dorazí do Nome ráno 2. února. Ale když se již blížilo poledne a pevninu stále nebylo vidět, znepokojil se. Neodchýlil se příliš od určeného směru? Nezbloudil a nejede snad do širého Tichého oceánu?

Při té myšlence se zachvěl. Neboť to by znamenalo nejen zdivočení psů hladem a jeho smrt, ale i pohromu pro Nome a jaký výsměch osudu by spočíval v tom, že štafeta selhala až před cílem!

Bystře se rozhlížel; neuvidí-li před sebou nebo po pravé straně pruh pevné země. Ale všude, kam oko dohlédlo, leželo jen zamrzlé moře, tu a tam zvlněné ledovcem nebo sněhovou horou.

Pojednou zpozoroval v dálce před sebou, poněkud vpravo, několik temných bodů, které se nápadně odrážely od bílého přikrovu moře.

Kasson nepocítil bázně. Naopak, měl téměř radost, neboť přítomnost vlků byla náznakem, že pevnina nemůže býti daleko!

Jen aby je vlci nezpozorovali! Kasson je sice připraven na všechno, má výbornou opakovací pušku a dostatek nábojů — ale teď, když už je tak blízko cíle, škoda každého zdržení!

Potom opatrně vyhlédl na ledovou pláň. V duchu zajásal. Vlci běželi po vzdáleném obzoru a hnali se tím směrem, odkud Kasson přijel. Pádili jako vítr. Za chvíli mu zmizeli a očí.

Oddychl si a s novými silami, kterých mu dodala myšlenka, že cíl nemůže již býti příliš vzdálen, pobídl psy k rychlejší jízdě.

Náhle však psi začali jevit nepokoj. Aniž je Kasson pobízel, zrychlili běh, takže sáně jen letěly.

Co to má znamenat? Větří snad psi novou smečku vlků? Či vyvstává již nové nebezpečí v podobě ledního medvěda?

Kasson se znepokojeně rozhlédl. Když se podíval dozadu, rázem pochopil rozčilení psů.

Za nimi se hnala smečka vlků. Byli to ti, které spatřil před chvílí. Cestou asi narazili na čerstvou stopu Kassonových saní a pustili se po ní.

Zapráskal bičem, vzkřikl na psy a ti se rozletěli po rovné pláni jako šipky. Strach před hladovými vlky jim dodával neuvěřitelných sil.

Gunnard Kasson se setkal s vlky již několikrát. Znal je dobře již z Finska. I zde, na Aljašce, se zúčastnil několika výprav na tyto šelmy, když se stávaly v zimě dotěrnými a ohrožovaly bezpečnost osady.

Ale ještě nikdy se a nimi nesťřetl za takových okolností jako nyní, kdy na něm spočívala odpovědnost za záchranu tolika životů! A právě tato okolnost byla příčinou, že se mu zachvěla ruka, když zamířil na statného vlka, který předběhl celou smečku o několik metrů. Hned se však ovládl.

Ozvala se krátká rána. Vlk se vymrštil do výše a zůstal ležet na místě. Ostatní se vrhli na raněného druha.

Ale již se blížila smečka znovu! A ještě rychleji a dravěji, neboť pach čerstvé krve vystupňoval jejich zuřivost na nejvyšší míru.

Kasson vystřelil ještě několikrát. Po každé zůstal jeden vlk na ledě a smečka pohltila neočekávané sousto. Přesto se vzdálenost mezi spřežením a vlky neusťále zmenšovala.

Jen rychlost psů se nezměnila. Cítili nebezpečí přímo v týle, proto je Kasson nemusel pobízet.

Pojednou sáně narazily na nepatrnou kru. Povyskočily, a dříve než tomu mohl Kasson zabránit, vypadla z nich krabice s několika zásobníky nábojů!

Teď je téměř bezbranný. V pušce má sice ještě tři nebo čtyři náboje, ale čím je to proti hladové smečce, v níž je ještě teď přes dvacet vlků!

Jediná spása spočívá v rychlosti psů. Ale jak dlouho může trvat tento šílený běh?

V poslední chvíli napadla Kassonovi šťastná myšlenka. Uchopil vak s masem, které vezl jako potravu pro psy. A nyní začal házet kus po kuse vlkům. Z počátku se zastavovali u každého sousta, rvali se o ně — a Kasson získal několik drahocenných vteřin. Ale když se to opakovalo několikrát, vlci poznali, že na všechny se z malého kousku stejně nedostane. Proto to přenechávali prvnímu, který se masa zmocnil, a hnali se dále.

Potom Kasson rozevřel celý vak a rozhodil jeho obsah po zemi. Tentokrát se zastavili všichni vlci a znova se chvilku zdrželi.

Kdo popíše jeho leknutí, když místo pevniny, jejíž blízkost tušil, vyrostla před ním vysoká ledová hora, táhnoucí se dlouhý kus cesty doprava i doleva!

Jediný pohled ho přesvědčil, že nahoru se nedostane. A na objíždění bylo příliš pozdě...

Zastavil se u samého ledovce. Několika prudkými řezy zbavil psy řemenů. Nejprve vedoucího psa Bleska.

Pes uposlechl. Odvážně se rozběhl proti smečce, která se rychle blížila.

Ostatní psi zaváhali. Jako by se chtěli rozprchnout. Ale nakonec se přece dali strhnout odvahou svého vůdce.

Kasson vystřelil zbylé náboje. Potom přiskočil k psům a pomáhal jim mocnými údery pušky.

Vlci na okamžik zakolísali. Ale jen na okamžik. Jejich přesila byla příliš veliká. Třebaže psi zápasili s podivuhodnou odvahou, přece jich začalo ubývat.

Pojednou se vrhl největší vlk na Bleska. Kasson to zahlédl. Přiskočil k útočníku a rozmáchl se k smrtící ráně.

Vlk pustil Bleska, hbitě se uhnul a zahryzl se do pažby, která zaduněla o tvrdý led. Mocným trhnutím vytrhl Kassonovi pušku z rukou a odběhl s ní několik kroků, kde se s ní začal rvát.

Kasson odskočil k saním. Díval se po nějakém předmětu, jímž by se mohl bránit. Ale kromě balíčku sera a několika houní byly sáně prázdné...

Rychle shodil houně a zvedl těžké sáně do výše. Bude se jimi ohánět a bránit do posledního dechu.

Však již se dávali psi na ústup. Běželi za svým pánem, jako by u něho hledali ochranu.

Každou chvíli vybíhali lidé z domků, aby se podívali, nejede-li spása. Poštovní úřad byl zahrnován telegrafickými dotazy ze všech končin světa: „Přijel již Gunnard Kasson?“

Jak den pokračoval, tak vzrušení vzrůstalo, neboť epidemie neochabovala. Doktor Welch nestačil desinfikovat injekční stříkačku a plnit ji serem, které se ukázalo tak neúčinným.

Ať vstoupil dnes do kteréhokoliv domu, všude slyšel tutéž řeč, totéž jméno:

I nemocní je vyslovovali, třebaže mnozí ve vysoké horečce ani nevěděli, oč jde. Ale dřevěné domky byly tak přeplněny tímto jménem, že hlasy nemocných byly pouhou ozvěnou.

„Haló, tu šerif Nome. Nevíte nic o Kassonovi? — Ne? A říkáte, že tu mohl být již ráno? — Ne, my tu nevíme zhola nic. — Ano, zařídím. Také jsem na to myslel, proto jsem vás volal. — Děkuji — ano, děkuji!“

Šerif odložil sluchátko a vyšel na náměstí, kde živě rokovalo několik mužů. Jakmile ho spatřili, spěchali k němu.

„Výborně, přátelé! Aspoň vám nemusím nic zdlouha vyprávět, když přicházíte sami s tím návrhem. Právě jsem se domluvil s Unalaklikem, že se po něm podíváme. My i oni.“

„Bude to tak nejlépe,“ přisvědčoval Davison. „Nesmíme dopustit, aby štafeta selhala v poslední chvíli.“

„Přátelé, řekl šerif, „rozejděte se domů, připravte rychle sáně a psy a za čtvrt hodiny odjíždíme.“

Mužové se ochotně rozběhli domů. Za deset minut stálo před hotelem patnáct jezdců se svými spřeženími.

Zpráva letéla od úst k ústům a za chvíli vědělo celé město, že je uspořádána výprava, která jde hledat Kassona. Kdekdo se chtěl přidat k zachráncům. Kdekdo chtěl zaměnit hodiny trýznivého čekání za rázný čin. Byla sice malá naděje, že by se a ním setkali — moře je tak širé a ledovce zabraňují výhledu! — ale přece to bylo tisíckrát lepší než nečinné přecházení po břehu s jedinou myšlenkou: dojede? Nedojede?

A tak se výprava rozrostla do dvojnásobných rozměrů. Ti, kteří se o tom dověděli později, spěchali za odjíždějící výpravou jako o závod. Na břehu Nortonova zálivu se zastavili.

„Rozdělíme se na tři skupiny,“ určoval šerif. „Jedna, pod vedením Davisonovým, se bude držet břehu. Druhou povede Friman. Ta pojede velikým obloukem doprava. S třetí skupinou pojedu já; pojedeme uprostřed.“

„Bude dobře, když se skupiny rozdělí na jednotlivce, aby nám nic neušlo,“ navrhl Friman.

„A ještě něco,“ připomněl Davison. „Najde-li některá skupina Kassona, dá ihned znamení ostatním třikrát opakovaným výstřelem.“

„Mnoho zdaru!“ zvolali mužové a tři skupiny vyrazily kupředu. Novinář Hilton se přidal ke skupině šerifově.

Mužové na sebe zaraženě pohlédli. A potom, jako by byli smluveni, pobídli psy. Sáně se rozletěly ještě větší rychlostí.

Zanedlouho se dostali k ledové kře, která jim znemožňovala rozhled. Psi se rozběhli k divokému útoku na vrcholek ledové překážky.

Většina z nich sklouzla s nezdarem dolů. Ale několika jezdcům se zdařil výstup hned napoprvé. Mezi těmito byl i šerif.

Dole, přímo pod nimi, stál široce rozkročený Kasson. V rukou třímal sáně a prudce se jimi oháněl. U jeho nohou leželo několik mrtvol, ale další útočníci se sápali stále divočeji.

Výstřely zarachotily nad ledovou plání. Několik vlků zůstalo ležet. A nová salva ztenčila počet útočníků na polovici.

Ostatní vlci se nejprve bojovně rozhlédli, odkud se na ně přihnala tak neočekávaná pohroma. Sotva však spatřili několik postav, dali se na útěk.

Překvapení psi je začali pronásledovat, ale na Kassonovo zvolání se ihned poslušně vrátili. Z dvanácti psů zůstalo na živu jen pět. A všichni byli zle pokousáni, nejvíce Blesk.

Gunnard Kasson se podíval na své osvoboditele a slabě se usmál. Pak sňal huňatou čepici a utíral si zpocené čelo. Teprve teď cítil, že je se silami u konce.

„Kassone —,“ oslovil ho šerif, ale další slova mu uvázla v hrdle. Byl tak dojat, jako ještě nikdy v životě.

I ostatní muži mlčeli. Cítili velikost chvíle a neradi by ji rušili planými slovy. Vděčně pohlíželi na hrdinného muže, který nasadil život pro záchranu jejich města.

Šerif vytáhl z kapsy láhev s osvěžujícfm nápojem. Kasson se zdlouha napil.

Několik mužů ochotně rozbalilo vaky s masem. Ranění psi se na ně dychtivě vrhli.

Teprve teď si Kasson všiml, jak jsou zřízeni. Mužové mu je pomohli ošetřit a naložili je na své sáně.

Potom se zadívali v němém obdivu na nepatrný balíček. Tento pohled jim připomněl, jak netrpělivě jsou doma očekáváni.

Do Kassonových saní zapřáhli několik svých psů — a třikrát opakovaný výstřel oznámil ostatním skupinám, že zachráněné serum je na cestě k městu.

Celý týden zdržovali rodiče své děti doma, aby je uchránili před nemocí. Dnes však byli všichni tak vzrušeni, že zapomněli i na opatrnost. Chlapci okamžitě využili rozčilení dospělých a vyběhli na ulici. Nejraději by se byli pustili s výpravou za Kassonem, věděli však, že by u dospělých nepochodili. Proto sledovali odjiždějící muže alespoň zpovzdáli a po jejich odjezdu vyčkávali trpělivě na břehu moře.

Nový návrh se všem líbil. Ihned se začali rozestavovat. První se postaviI Jiří a ti další vždy asi po třech stech metrech. Poslední byl malý Eskymák. Stál několik metrů před prvním nomským domkem.

Když byli všichni na svých místech, zvedl Eskymák kapesník na znamení, že je připraven. Sotva to spatřil hoch, který stál před ním, zvedl svůj. Tak znamení postupovalo až k Jiřímu.

V okamžiku, kdy chtěl Jiří vyběhnout, dolehl k jeho sluchu podivný hluk. Pohlédl k moři a nevěřil svým očím. Všechny skupiny se vracely. A nebyly samy! Mezi nimi byl Gunnard Kasson!

Jiří vzrušením zapomněl mávnout a rozběhl se k městu. „Gunnard Kasson!“ křičel z plných plic na nejbližší spojku.

A tak se stalo, že zpráva o Kassonově příjezdu se dostala do města za několik minut.

Poslední spojka běžela ulicemi města a volala známé, tisíckrát vyslovené jméno.

Lidé vybíhali z domů a zmateně se rozhlíželi. I telegrafista vyběhl ze své kanceláře. Když zaslechl výkřik chlapce, napadlo mu, není-li to jen žert. Byl by to sice trochu divoký a krutý žert, ale věř chlapcům! Přesto podlehl všeobecnému vzrušení a rozběhl se i s mnoha jinými směrem k moři.

Sotva doběhl za město, spatřil přijížděti dlouhý průvod mužů. Z jejich rozjásaných tváří snadno vyčetl radostnou a tak dlouho očekávanou zprávu.

Ačkoliv ho zvědavost pudila vstříc přijíždějícím, přemohl ji a spěchal do své kanceláře. A za několik okamžiků seděl u telegrafického přístroje a chvějící se rukou vyklepával závěrečnou zprávu:

Doktor Welch byl právě u oběda. Ani doma však neměl klidu. Myslil na nemocné, a hlavně na Kassona. Přijede? Každou chvíli odbíhal od stolu k oknu. Už by zde měl být...

A přece, když zaslechl osvobozující výkřik, zůstal jako přimrazen. Zbledl, nohy mu zdřevěněly a nemohl se hnout s místa.

A také její pohnutí, které v sobě tlumila tolik dní a nocí, vytrysklo žhavými slzami.

Doktor Welch rychle přemohl mocné dojetí, hodil na sebe zimník a spěchal na ulici.

Přiběhl mezi rozjásaný dav právě včas, aby mohl přivítat poslední článek štafety.

A do této slavnostní nálady promluvil šerif. Prostými, ale srdečnými slovy děkoval Kassonovi za bezpříkladnou obětavost. A když Kasson odmítl díky s poukazem na ostatní účastníky, šerif pokračoval:

„Ano, všichni máte stejné zásluhy, vím. A tímto děkuji všem těm hrdinům, kteří bojovali o záchranu našeho města. Vaše hrdinství bude věčně žít v srdcích nás všech i v paměti těch, kteří přijdou po nás. Děkuji vám.“

Dlouho to trvalo, než se začali rozcházet. Nemohli uvěřit zázraku, který se stal skutkem.

Doktor Welch zatím spěchal s balíčkem sera do své ordinace. Za chvíli se vydá na objížďku. Dnes bude jezdit dlouho, dlouho do noci.

Obyvatelé města Nome seděli ve vyhřátém sále hotelu a čekali na začátek dětského představení.

„Snad to nebude zase tak nešťastně odloženo jako loni!“ řekla s povzdechem paní Hastingsová. „Věřte mi, ani vzpomenout si na to nemohu.“

„Zkusili jsme všichni dost,“ přisvědčoval Davison. „Ale nejhůře jste byl na tom vy, pane doktore!“ obrátil se k doktoru Welchovi.

„Ale když došlo to serum, zubatá se na nás asi velmi rozhněvala,“ žertoval šerif. „Vždyť od té chvíle jako když utne: konec úmrtí, konec dalšího šíření záškrtu.“

„Celé to neštěstí bylo však také k něčemu dobré,“ prohodil starý pán.

„Dobré? Jak to?“ nechápali a tázavě pohlédli na člověka, který se tak podivně vyjádřil.

„Nevšimli jste si, jak nás to všechny sblížilo? Jak jsme všichni od té doby jakoby změněni?“

„Hm, to je pravda. Za celý rok tu nebylo jediného sporu. Advokát by zde brzy zemřel hlady.“

„Myslím, že kromě té nemoci nás sblížilo ještě něco jiného,“ pronesl zamyšleně Davison.

„Ach, štafeta...! Ještě dnes se v člověku tají dech při vzpomínce na hrdinství těch odvážlivců.“

„Mne mrzí jen to, že jsme kromě Kassona žádného z nich neviděli. Víte, je to takové zvláštní: několik mužů se rve, dávají v sázku svůj život — a my se nikdy ani nedovíme, jak vypadají.“

Děti hrály divadelní hru, kterou měli nacvičenu již před rokem. Po zažehnání epidemie nebylo již dosti času na zkoušky, proto to odložili na zimu. Každé jednání bylo odměněno zaslouženým potleskem.

Když bylo představení ukončeno, předstoupil před obecenstvo šerif a řekl:

„Milí přátelé, sečkejte ještě chvíli na svých místech. Mám pro vás malé překvapení.“

Šerif pokynul chlapcům, aby spustili promítací plátno. Filmový operatér odešel do své kabiny.

Stroj zabzučel, světla zbasla. A na bílém plátně se objevil nápis: Aljašská štafeta.

V tom okamžiku jako by dal někdo povel: návštěvníci povstali se svých míst, tleskali, jásali, tiskli si ruce, slzeli.

A už defilovali další hrdinové: Wurd Kalland, Emil Erikson, Leonard Seppala, Gunnard Kasson. Každý se svým spřežením. Gunnard Kasson s pěti psy.

OBSAH.

I.	Epidemie
II.	Lkající dráty
III.	Návrh
IV.	Dobrovolníci
V.	Štafeta
VI.	Leonard Seppala
VII.	Mezi životem a smrtí
VIII.	Gunnard Kasson
IX.	V poslední chvíli
X.	U cíle
XI.	Závěr

Spisovatel	František Omelka
Název díla	ŠTAFETA
Rok vydání	1946
Ilustrace	A. M. Machourek
Mapku kreslil	Karel Klíma
Nákladem	TISK, spol. s r. o., ZLÍN
Vydaní	I.
Tisk	Česká grafická UNIE, a. s., Praha
Cena	80 Kčs

FRANTIŠEK OMELKA

(vysvětlení z obálky)

ŠTAFETA

Mladí přátelé, snad vás bude zajímat, jak vznikla tato knížka. Podnětem k jejímu napsání byl kratičký článek v jedné učebnici. Abych se mohl dát do práce, potřeboval jsem vědět mnoho věcí, které v tom článku nebyly uvedeny: kdy se to stalo, kterými místy štafeta probíhala, jak se jmenovali její účastníci — a mnoho jiných podrobností.

Nebyl to snadný úkol. Aljaška je na druhém konci světa. Anglicky neumím. A přece jsem zjistil všechno, co jsem zjistit chtěl. Pomohl mi mezinárodní jazyk — esperanto.

Esperantská organisace vydává každého roku t. zv. ročenku, v níž jsou uvedeny adresy esperantistů z celého světa. Vyhledal jsem si adresy dvou esperantistů z USA, dvou z Kanady a dopsal jsem jim. Řekl jsem si, že z těchto čtyř lidí snad aspoň jeden bude moci odpovědět.

A odpověděl. Byl to profesor Fenton z Vancouveru. Napsal mi, že sám je přetížen prací, proto nemůže vyhledávat odpovědi na mé otázky. Můj dopis předal svému studentu Jacku Scrivenerovi, který také umí esperanto a brzy mi napíše.

Dopis od Jacka Scrivenera nedal na sebe dlouho čekat. Mladí přátelé — jaký to byl dopis! Celý byl napsán s úzkostlivým smyslem pro čistotu a úpravnost. Americký student odpověděl na všechny mé otázky. Ve starých novinách vyhledal články o aljašské štafetě a přeložil mi je z angličtiny do esperanta. Nakreslil pěknou mapu Aljašky a dráhu každého účastníka štafety vyznačil jinou barvou. Kromě toho přiložil k dopisu velikou, podrobnou mapu Kanady a Aljašky.

Odměnou za tuto podivuhodnou ochotu jsem mu pak zaslal svou esperantskou knížku „Aventuroj de Antonio“ (Tondova dobrodružství) a serii pohlednic ze Slovácka. Milý Jack mi obratem poslal podobenky sebe a svých sester. Napsal, že se začal učit česky. A jeho dopis končil těmito krásnými větami: „V Kanadě se modlíme za svobodu vaší země. Podobně jako váš stát i Britské imperium, Francie a USA jsou demokratické země, kde násilí neznamená právo. Více neřeknu, poněvadž by Vám to mohlo uškodit. Bůh zachraň Československou republiku! — Váš upřímný přítel Jack Scrivener.“

Dopis mi byl doručen až po Mnichovu. Kolikrát za války jsem četl tu větu napsanou velkými tiskacími písmeny: BŮH ZACHRAŇ ČESKOSLOVENSKOU REPUBLIKU! — A kolikrát jsem vzpomínal na svého přítele za Atlantickým oceánem! Možná i on vstoupil do řady těch, kteří šli bojovat za svobodu světa. Za naši svobodu.

Nyní mu pošlu Štafetu, aby viděl, že jeho práce nebyla nadarmo. Dostanu-li od něho nějakou zprávu, sdělím vám to.

F. O.

AUTORŮV DOSLOV

Často jsem byl žádán, abych napsal, kde jsem nalezl námět své knihy „Štafeta“, jak jsem získával informace, jestli jsem si dopisoval s některými z přímých účastníků, zda byla kniha přeložena do jiných jazyků atd.

Pokusím se na tyto otázky odpovědět.

V roce 1938 jsem byl učitelem češtiny. Během letních prázdnin jsem si prohlížel novou učebnici slohu a velmi mě zaujal krátký článek s jednoduchým názvem „Štafeta“. Zněl takto:

Stalo se to na Aljašce.

V jednom městečku onemocněly děti záškrtem. Aby je lékař zachránil, musil míti 400 gramů séra. Ale jak dopravit lék do místa, které je od nejbližšího města vzdáleno několik set kilometrů? Cesta do něho je cesta smrti.

Několik mužů se odhodlalo k hrdinnému činu. Připravili sáně, zapřáhli psy, opatřili sérum a připravili štafetu, jaké svět neviděl. Vyrazili a telefonní zpráva letěla před nimi. Nebyla to jen zpráva, byl to rozkaz. Lidskost rozkazovala — a nerozkazovala marně. Všude čekali připravení jezdci i psi. Balíček šel z ruky do ruky. Ani minuta se nepromarnila. Nejtěžší úsek cesty vykonal Fin Seppala. Byla bouře a sněhová vánice a s ní se rval jediný člověk s 12 psy. Dojel. Odevzdal balíček, hodil psům ryby a padl na sáně. Dlouho trvalo, než ho vzkřísili. Zatím již poslední muž vjížděl do nešťastného městečka a lékař mu běžel v ústrety.

Děti byly zachráněny.

Řekl jsem, že tento článek upoutal mou pozornost. Ale nejen to. Nikdy nezapomenu, jak hluboce jsem byl dojat. Dovedl jsem si představit to nešťastné město, kde lidé umírají na záškrt. Pokoušel jsem se představit si sám sebe jako bezmocného doktora, který nemá proti záškrtu účinné sérum.

Obdivoval jsem neuvěřitelné hrdinství statečných mužů z různých koutů Aljašky, kteří byli připraveni bez váhání obětovat i své životy, aby zachránili neznámé lidi ze vzdáleného městečka.

Po chvíli jsem byl pevně rozhodnut: cítil jsem, že statečnost těchto odvážných a obětavých mužů by neměla být zapomenuta. Napíši knihu, která svým čtenářům ukáže, že svět není jen plný závisti a sobectví, ale že je v něm také láska.

Původně jsem chtěl napsat krátkou povídku o různých dobrodružstvích, lidech a místech, která bych si vymyslel.

Ale pak jsem dostal nápad: příběh by byl daleko pravdivější a přesvědčivější, kdyby vylíčil skutečné účastníky této neobyčejné štafety, kdyby popsal skutečná místa, jimiž skutečné týmy projížděly, kdyby obsahoval skutečné jméno města, kde lidé umírali na záškrt, a kdyby zachytil úsilí skutečného doktora.

Ale jak získat potřebné informace? Aljaška je příliš daleko. Snad někdo z USA nebo Kanady by mi mohl pomoci. Naneštěstí jsem nemluvil ani nepsal anglicky. Ale i kdybych to dovedl, neznal jsem v těchto zemích nikoho, kdo by mi mohl pomoci.

Nicméně se mi podařilo dovědět se všechno, co jsem potřeboval. Pomohlo mi esperanto. Naučil jsem se tento mezinárodní jazyk v r. 1932 a ve své knihovně jsem měl esperantskou ročenku. Vyhledal jsem si v ní čtyři adresy: dvě z Kanady a dvě z USA. Čtyři adresy proto, že ročenka byla vydána už před čtyřmi lety a dalo se předpokládat, že někdo mezitím již zemřel nebo se přestěhoval.

Na všechny čtyři adresy jsem poslal stejný dopis, který kromě jiného — obsahoval žádost o vyhledání těchto informací:

Jméno města, v němž děti onemocněly.
Jméno lékaře, který sháněl sérum.
Jméno města, z něhož bylo sérum odesláno.
Jména všech účastníků štafety.
Jména míst, jimiž stateční muži a jejich psi projížděli.
Jak dlouho trvala celá štafetová jízda?
V kterém roce se tato událost stala?
Mohl byste mi zaslat podrobnou mapu Aljašky?
Můžete mi sdělit jiné podrobnosti o štafetě?

Asi za měsíc jsem dostal dopis z kanadského Vancouveru.

Každý si dokáže představit mé vzrušení, když jsem ho otevíral.

Kdo to píše? A jak odpovídá na mé otázky?

Pisatel se jmenoval Fenton a byl universitním profesorem.

Psal, že esperanto se naučil nedávno a že o štafetě ví, avšak detaily už zapomněl, protože celá událost se seběhla v roce 1925; je příliš zaneprázdněn, než aby mi mohl vyhledávat podrobnosti ve starých novinách. Zná však studenta, který ovládá esperanto, a ten že odpoví na mé otázky, jakmile shromáždí potřebné informace.

A student — Jack Scrivener — skutečně odpověděl. Och, jaký to byl dopis! Jack vyhledal staré časopisy z roku 1925. Přečetl články o aljašské štafetě, a tak mohl dát odpověď na všechny mé otázky. Ty nejzajímavější články přeložil do esperanta a přiložil k dopisu. Poslal mi také velkou mapu Kanady a Aljašky a podtrhl všechna místa, jimiž štafeta projížděla. Sám nakreslil náčrtek Aljašky a různobarevnými pastelkami vyznačil úseky, jimiž jednotliví účastníci štafety projížděli.

Byl jsem dojat ochotou a obětavostí člověka, který mě neznal, a přece mi věnoval tolik času. Abych mu aspoň trochu oplatil jeho laskavost, poslal jsem mu fotografie moravskoslováckých vesnic a několik dalších zajímavostí.

Jack byl mým balíčkem příjemně překvapen. Vděčně mi poděkoval a aby mi udělal radost, připsal, že se začal učit česky.

Dopis byl napsán 30. listopadu 1938. Jack — obyčejný student ze vzdálené země — si uvědomoval nebezpečí německého fašismu stejně jako my v Evropě. Zakončil svůj dopis slovy: „Nechť Bůh ochraňuje Československou republiku.“

Pak jsem začal psát „Štafetu“. Všude kolem už běsnila válka. Zbraně řinčely na bojištích, bomby padaly na města a vesnice, rozsévaly smrt a němečtí fašisté pohřbívali miliony nevinných lidí na celém světě. Bylo pro mne úlevou sednout si k psacímu stroji, přenést se do vzdálené severské země a sledovat odvážné muže na jejich cestě přes ledové pláně. Mohl jsem myslet ne na nenávist, která všude převládala, nýbrž na lásku, která přiměla cizi lidi, aby bojovali se vším možným nebezpečím a riskovali své životy, aby zachránili životy jiných.

Po druhé světové válce knížka vyšla v češtině. Brzy poté jsem ji napsal esperantsky. Na pokračování byla publikována v esperantském časopise a pak knižně v Londýně. Byla přeložena do němčiny (a vydána ve Vídni, Kolíně a Berlíně), do islandštiny (vydána v Reykjaviku) a překládá se do holandštiny. Některá zahraniční vydání vyšla pod názvem „Aljašská štafeta“.

Když se mi dostalo do rukou esperantské vydání z r. 1952, byl jsem velmi překvapen. Na obálce byla fotografie muže se dvěma psy a nápis: „Leonhard Seppala ještě žije. Toto je jeho snímek.“ Dovedete si jistě představit mé vzrušení. Ihned jsem napsal vydavateli a požádal jsem ho, aby mi sdělil, kde získal fotografii, a aby mi laskavě poslal Seppalovu adresu. Brzy přišla odpověď. Vydavatel obdržel fotografii od jednoho finského čtenáře. Leonhard Seppala tehdy žil v USA.

Dvakrát jsem se nerozmýšlel. Napsal jsem Seppalovi dopis, přiložil „Aljaškou štafetu“ v esperantu a čekal na jeho odpověď.

Po nějakém čase jsem dostal objemný dopis. Leonhard Seppala, v té době osmdesátiletý, mi napsal, že se o knize dověděl od svého finského přítele. Když knihu ode mne dostal, nechal si ji přeložit do angličtiny a byl velmi překvapen, jak věrně jsem dokázal celou příhodu vylíčit. Skromně zdůraznil, že to nebylo žádné hrdinství. Podobné cesty podnikl mnohokrát. Býval na Aljašce cvičitelem psů a jeho psí spřežení bývala vždy mezi nejlepšími. Miloval své psy a vždycky pro něho bylo těžké se s nimi rozloučit. Přiložil k dopisu několik svých fotografií a také snímků svého psího spřežení.

Tak začala má korespondence s hlavní postavou mé knížky a trvá dodnes.

Velmi jsem byl překvapen v roce 1958, když jsem dostal dopis od Dr. Arthura Wernera, který přeložil mou knihu do němčiny. Sdělil mi, že právě četl článek o aljašské štafetě z r. 1925 v německých novinách a zjistil, že jeden z účastníků štafety byl muž jménem Ivanov. Jak je možné, že jsem jméno tohoto muže neuvedl?

Byl jsem zmaten. Mýlily se německé noviny, nebo jsem byl špatně informován Jackem Scrivenerem? Ihned jsem vyhledal Jackovy dopisy z r. 1938 a připomněl jsem si, co jsem po tolika letech už pozapomněl. Jack uvedl všechna jména, ale u jednoho úseku cesty bylo poznamenáno „neznámý muž“. Tak jsem byl nucen toto chybějící jméno si vymyslet. Nazval jsem ho Emil Erikson a věnoval jsem mu v knize sotva půl stránky.

Když jsem toto vše zjistil, rozhodl jsem se tuto chybu v příštím vydání Štafety opravit. Napsal jsem Leonhardu Seppalovi, abych se o této záležitosti dozvěděl trochu víc. Sdělil mi, že úsek mezi Hot Springs a Ruby byl opravdu svěřen Rusovi, který se jmenoval Ivanov. Z Aljašky se přestěhoval do Sovětského svazu, ale Seppala nevěděl, kde teď žije.

A tak je přede mnou nový úkol: zjistit, kde Ivanov žije, a získat od něho nějaké podrobnosti o jeho trase.

Doufám, že v příštím vydání Štafety se už dočtete něco nového.

František Omelka,
Otrokovice 20. června 1959.

F. OMELKA

ŠTAFETA

I.

II.

III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.

X.

XI.

OBSAH.

ŠTAFETA

AUTORŮV DOSLOV